Plyšový Méďa (K.)

28. června 2011 v 11:47 | Zukashi |  Plyšový Méďa
Plyšový Méďa
pár: ItaSasu, MadaSasu
žánr: ujeté...(ostatně jako já..xD)
forma: ze Sasukeho pohledu (možná i z mého...)
upozornění: smát se u toho asi nebudete xD

Jako každou noc usínám vedle svého bratra. Jak jenom můžu usínat, vedle někoho kdo mohl bez slitování vyvraždit celí náš klan? Jak můžu s někým takovým mít vztah?
"Co se děje?" To si toho, že se něco děje, ještě nevšiml? Až teď?
"Sasuke?"
"Co?" Kouknu na něj, usměje se a přitiskne svoje čelo k mému. Trochu ucuknu, ale přeci jen ho nechám. Ať si myslí, že ho mám rád, a pak, ho jednoho večera zabiju, tak jako zabil on moje i jeho rodiče...
"Děje se něco, Sasuke?" Pohladí mě po tváři.
"Ne, nic se neděje..." Snažím se o klidný tón.
"Fajn, miluju tě..." Obejme mě kolem ramen a přitiskne k sobě. To mu mám jako věřit? On mě nemůže milovat, nedokázal by to, na to je moc ubohý. Ucítil jsem pohyb na posteli. Asi už zase leží, taky si lehnu na záda a koukám do stropu. Za chvilku, ani ne deset minut, mi položí ruku na rameno a jemně stiskne.
"Už spíš?" No to je mi otázka.
"Ne... Nemůžu usnout." Odpovím popravdě a převalím se na bok čelem k němu, chytne mě kolem pasu. Usměje se a obejme mě. Jak tohle může dělat, jak tohle může dělat někdo, kdo zabil celou rodinu, tety, strýce, bratrance, sestřenice a další? Jeho ruka se rozjela po mojí obnažený hrudi, dojela až k lemu kalhot, tah se zastaví... Druhá ruka mi vjede do vlasů a pocuchá mi je. Už cítím, jak mě převaluje na záda a obkročmo si na mě sedá. Jedna z těch šikovných rukou začala rozepínat knoflík a pak i zip, když ho rozzepla, vklouzla mi přes penis na stehno, po kterém přejela a z části tak svlékla kaloty. Vím, co teď asi přijde, moje šance... Posadím se a převalím jeho na záda, taky si na něj obkročmo sednu. Stáhne mi moje trenýrky, a sobě taky. Pohladí mě po holích, zádech a já ho políbím na jeho temeno. Za celou dobu, co spolu spíme, mě ještě ani jednou nepolíbil. Přemýšlel, jsme o tom jak dostat katanu z pod postele a jednou pro vždy se pomstít za svou rodinu, z toho mě ale vyvedla ohromná bolest, od jeho penisu, který si do mě jen tak bez varování pronikal. Byl to již známí pocit, a nijak mi nevadil, jen, vždy ze začátku byla ta bolest, tak obrovská, že se to nedalo vydržet. Povalil jsem Itachiho znovu do měkkých peřin, a začal, jsme se pohybovat na jeho penisu, bylo to příjemné. I když jsem nechtěl, vydal jsem několik slastných vzdychů. Viděl jsem, jak se usmívá. Přitiskl jsem svoje tělo k tomu jeho. Přejel mi rukou po zádech a pak jí zajel na moje pozadí, stiskl ho, pevně. Bylo to příjemné, natiskl jsem se k němu ještě víc.
"Itachi, za celou dobu, jsi mě ještě ani jednou nepolíbil, kdy?" Škemral jsem o jeho polibek, jen se usmál a pohladil mě po tváři. Neodpověděl mi. Nic neřekl. Uvolnil jsem jednu svojí, ruku, a zajel s ní pod postel, a zašmátral jsem. Na něco jsem narazil, v domnění že je to ono jsem to vytáhl, ale nebylo to ono, byla to plyšová panda. Itachi se znovu usmál.
"Ta katana je vedle, tohle jsem si nechal, na památku na tebe, kdyby, jsi mi odešel a já nemohl být u tebe. Slíbil jsem, že ti budu pořád na blízku." Oznámil mi unaveně, posadil se a objal mě. Prudce jsem zajel rukou pod postel, nahmatal, tentokrát pravou katanu a vytáhl ji. Itachi se zrovna usmál a já mu ji vší silou zabodl do zad, jen se zhluboka nadechl a zasípal, pak mě dlouze políbil. Když se odtáhl, pohladil mně po tváři.
"Tvůj první Polibek, Má poslední Slova." Jeho ruce se ode mne odputaly a on i s atanou v zádech padl do peřin, můj méďa se zalil jeho krví. Je mrtví, je konec. Konec... A teď je na řadě Madara!
Získat si jeho přízeň bylo to nejlehčí, těžší bude najít si nestřežený okamžik. S Itachim to bylo jiné, s ním jsem
spal z jiného důvodu-cosi mě k němu přitahovalo. Madara se mi hnusí, ale jako jeho milenec mám velkou šanci,
že se mi podaří ho bez větší námahy zabít. Důvěru ke mně ještě nemá, já se však postarám o to, aby ji brzy měl.
,, Víš, Sasuke, co mi už hodně dlouho vrtá hlavou?"
,, Hm?"
,, Jak si dokázal Itachiho zabít. Elitního ninju..."
,, Musíme zrovna teď mluvit o mém bratrovi? Není důležitý."
,, Něco bych ti o něm rád řekl.."
,, Skutečně?"
Vím, co chce říct. Přizná se mi, že se podílel na smrti mojí rodiny a bude chtít vědět, jak se zachovám.
,, Miloval tě víc, než si vůbec dokážeš představit."
,, Co?"
Co to mele? Itachi mě musel nenávidět. Jinak by mi nikdy tolik neublížil.
,, Víš, ve skutečnosti ho k vyvraždení klanu donutila vláda Konohy. Báli se, že Uchiha klan zautočí na jejich
vesnici. Itachi žádnou další válku nechtěl, protože věděl, kolik bolesti to obnáší a hlavně kolik životů, proto
souhlasil s jednou vyjímkou....Ta vyjímka si ty. Tebe zabít nedokázal. Tolik mu na tobě záleželo. Domluvil se
s 3.hokagem, že tě bude chránit před Danzouem, ale když ho Orochimaru zabil, neměl tě kdo chránit. Proto
přišel do Konohy, aby Danzou viděl, že je naživu a připravený tě ochránit.."
,, Lžeš!!"
Tomu já nevěřím! Nemůžu tomu věřit! Itachi mě nenáviděl...
,, Seš si tím vážně jistý? Co bych z toho měl?"
,, A co máš z toho, že mi to říkáš?!"
,, Spojence proti Konoze. Nebo je snad chceš nechat žít? Nechat žít skutečné vrahy?"
,, Tomuhle odmítám věřit. Itachi mě nenáviděl.
,, Už to neříkáš tak sebejistě jako před chvíli.."
Má pravdu. Skutečně o tom začínám pochybovat. Usmíval se, když umíral...Chtěl mého plyšáka z dětství
jako památku na mě...
Nechci, aby mě někdo viděl u Itachiho hrobu. On mě opravdu miloval, a chránil před Danzouem. Byl jediný, komu jsem mohl věřit. A já jsem ho zabil. Teď když klečím u jeho hrobu a pokládám na něj, teď již očištěného, plyšového méďu, přemýšlím, jak moc jsem asi ublížil tomu kdo mne opravdu, miloval, jehož láskala nebyla jenom nahraná, ale opravdová.
"Odpusť..." zašeptal jsem a položil méďu na hrob. Rukou jsem přejel po nápise UCHIHA ITACHI a slzy mi začaly stékat po tvářích. Nedokážu tu být, když jsme, tě já zabil.
"Odpusť mi to..." Zašeptal se a s těmito slovy se vydal domů.
Když jsem přišel domů, a sedl si na postel, natáhl se pro kapesník, abych si utřel slzy, něco mi přebývalo na stolku. Byl tam méďa, kterého jsem dal Itachimu před asi třiceti minutami na hrob a pod ním vzkaz:
Je ti odpuštěno.
Miluji

Jsem ten, co čeká, až mu pomůžeš.
Nevěř v posmrtný život, věř v život, jenž, žiji, stejně jako ty.
Jsme na stejné vlně,
Jen já tě více miluji.
A v té vlně,
Tě obdivuji
Tak jako mrak na nebi obzor střežící,
Jsem já tvůj ochránce, ti věřící.
Itachi.
Když jsem si vzkaz dočetl, došlo mi, kdo ho napsal. Itachi žije. Musím ho najít. Miluje mě, a slíbil přece, že mě bude chránit, i když bych se nedivil, kdyby to, tentokrát nedodržel, vždyť jsem mu, doslova "zabodl katanu do zad".
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama