Plyšový Méďa (K.) - II.

28. června 2011 v 11:50 | Zukashi |  Plyšový Méďa
Tak a je tu pokračování mojí new povídky Plyšový Méďa.
Tak snad se vám to bude líbit...


Sedím na svojí posteli a v ruce svírám dopis od Itachiho, je pravda, že žije, nebo to na mě Madara jenom nastražil. Nikomu nevěřím, jenom sám sobě. Pořád přemýšlím, jestli mě má Itachi opravdu rád. Pokud žije, musím ho najít a zeptat e ho, jenže kde začít.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptá se mě Madara. Jak dlouho tam už asi stojí. Kouknu na něj, usmívá se.
"Ty jsi to na mě jenom nastražil, viď?" kouknu na něj. Usměje se, odlepí se od dveří o, který byl opřenej, a dojde ke mě. Posadí se vedle mě na postel a položí mi ruku na stehno, trochu se zachvěju.
"Neříkej, že ti tohle Itachi nedělal." Usmívá se. Kouknu na něj znovu.
"Myslíš ten dopis nebo tvou ruku na mojí noze?!" zavrčím na něj, začíná mi vadit, a jestli ten dopis napsal vážně on, zabiju ho i kdyby za smrt našeho klanu nemohl. Začíná se mi stýskat po Itachim. Byl pro mne víc než bratr.
"Myslel jsem samozřejmě, mojí ruku na tvojí noze, a ten dopis bych nenapsal. Mám jiný styl psaní." Usměje se a obejme mě, trochu, jsem to nečekal, rozechvěju se, a začíná mi šrotovat, co asi chce. Proč to vůbec dělá, já se sním, nevyspím, ať udělá cokoliv.
"Kam tím míříš Madaro?!" Sundal jsem mu ruku z mojí nohy a zamračil se na něj, ale asi to s ním moc neudělalo, protože se jenom usmál a začal mě líbat.
"Nech mě!" Vyjekl jsem a odstrčil ho. Celej jsem se klepal, nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se rozběhl pryč do lesa. U prvního stromu na, který jsem narazil, jsem se zastavil a otočil se k mému domu, nic jsem neviděl, jenom ten dům, nikde žádný Madara. Otočil jsem se zpátky k lesu a znovu se rozběhl. Když jsem byl zhruba v půlce lesa, zastavil jsem a sedl si na kámen. Pozoroval, jsme noční oblohu, ani jsem nevěděl jaký je to pocit, cítit se tak hrozně sám, tak bez nikoho. Bylo tam takové ticho, že jsem se slyšel dýchat. Najednou jsem uslyšel kroky, myslel jsem si, že to bude Madara, tak jsem se ani neotočil.
"Nevyspím se s tebou Madaro, co ode mne jiného tedy chceš?!" Zavrčel jsem, ale ten dotyčný se jenom ironicky zasmál a mě bylo jasné, že to Madara není. Otočil jsem se, a koukal jsem na svého největšího protivníka, nikdy jsem nevěřil, že se s ním potkám, tak slabí.
"Danzou..." zašeptal jsem, a ruka se mi vyšplhala až k ústům, zakryla mi je.
"Rád tě vidím Sasuke. Tak jsem tě konečně našel, a můžu tě zabít, a vzít si tvůj sharingan. Pokud tu teda někde není Itachi, vlastně, počkat, není, vždyť ty jsi ho sám zabil... Jaká tragédie..." Začal se znovu ironicky smát, věděl jsem, že jsme na tom moc špatně, a pokud se mi neobjeví zázrak, jsem mrtvý. Nedokázal jsem se udržet, a po tvářích se mi rozkutáleli první slzy, jako odpověď na zmínku o Itachim. Kouknu na něj, on se jenom usmívá, a pomalu se ke mne přibližuje. Ale najednou se zastaví, s nohou napřaženou k dalšímu krku, tam jen tak stojí a kouká kamsi do korun stromů, podívám se tam taky, a musím zalapat po dechu. Stojí tam, Madara s Itachim po boku. Koukal jsem zběsile mezi nimi a Danzouem, ač je to k neuvěření, měl jsem strach, ne o sebe, ale o Itachiho a Madaru. Itachi se usmál, když viděl, jak se na něj dívám. Nahnul se k Madarovy a něco mu pošeptal, Madara přikývl a usmál se, pak seskočil ze stromu a přešel ke mě, vzal mě za ruku a pomohl mi vstát, podíval se z5 na Itachiho, a pak na mě.
"Pojď senou, Sasuke." Usmál se na mě, a já na něj nevěřícně koukal, co se mu stalo?
"Kam?" Zašeptal jsem, a pořád sledoval Itachiho, aspoň jedním okem, stejně je to jenom iluze.
"Domů." Odpověděl Madara prostě, pak jsem vstal a odešel s ním domů. Hned jak ,jsem byly doma sedl, jsme si na postel, a pozoroval Madaru jak mi podává nějaké pití. Podíval jsem se na něj, tím nenaštvanějším výrazem, který jsem dokázal.
"Proč jsi nevytvořil někoho jiného, proč zrovna Itachiho?!" V tu chvíli mi ani nedošlo, že by to být pravý Itachi mohl, vždyť mi nechal ten vzkaz a toho medvídka. Ale kdyby to byl Itachi neusmíval by se na mne, chtěl by mě taky zabít, vždyť, jsme se ho, pokusil zabít.
"Ale já ho nevytvořil, je to pravý Itachi, je to Uchiha Itachi, kterého jsi, se ty pokusil zabít." Usmál se na mne Madara, a pohladil mě přitom palcem po tváři. Nevěřil jsem mu, už jsem, nechtěl nic o Itachim slyšet, musel jsem to ze sebe dostat. Vyhnal jsem Madaru ze svého pokoje, a lehl si na postel, stočil jsem se do klubíčka a snažil jsem se usnout, jenže to nešlo. Vzal jsem si ze stolu mp3 a do uší si nacpal sluchátka, zapnul jsem si nějaké písničky a po dlouhé chvilce usnul. Podvědomě jsem věděl, že na mne někdo sahá, ale nevěděl jsem kdo to je, a zrovna dvakrát se mi to zjišťovat nechtělo. Nechal jsem to být a dál v klidu spal, dokud mne ten dotyčný jednou rukou neobjal kolem pasu a nepolíbil do vlasů. Cítil jsem jeho krásnou vůni, jako když jsem s ním spával předtím. Otevřel jsem oči a byl tam. Byl tam Itachi...
"Itachi...Promiň mi to prosím..." Škemral jsem ho... Ale on se jenom usmál a dál mě líbal.
"Už, jsme ti přece, odpustil, nemohl jsi to tušit." Usmál se znovu a začal mě opět líbat. Cítil, jsem se tak krásně, když mne objímal. Líbal mně do vlasů a pak i na krk. Začal mi vysvlékat triko, a pak se zarazil. Posadil, jsem se a nechápavě jsem se na něj podíval. Vzhlédl ke mne...
"Mě jsem ti říct pravdu, Sasuke. Neměl jsem předstírat smrt, měl jsem za tebou hned přijít." Kouknul se na mě a vzal můj obličej do svých dlaní. Jemně jsem přikývnul. Usmál se...
"A co je s Danzouem?" Musel, jsme se zeptat, neměl na sobě ani škrábanec, ale s Damnouem přece bojovat musel. Tak jak to udělal?
"Utekl, ale vrátí se, a proto musím být s tebou..." Pak se usmál a znovu mne objal, lehl si ke mne, byl jsem v jeho objetí a dlouho jsme si povídali, dokud, jsem mu jako malé dítě, neusnul v náručí. Byl to tak krásný pocit. Mít ho zase u sebe...

"Miluju tě Sasuke..." Zašeptal a zase mě začal líbat na krku, byl jsem u něj a on u mne, bylo nám tak krásně. Vím, že je to jenom sen, ale je tu semnou a to je to hlavní, jinak bych neusnul, a nezdálo by se mi o něm. Cítím, jak mi jeho ruka putuje po nahé hrudi, jak zajíždí až po bocích za lem kalhot a jak mě hladí. Byl to krásný sen.

Když jsem se ráno probral, cítil, jsme na sobě něčí, ruku. Myslel, jsme, že to co se stalo včera večer byl jenom sen, ale byla to realita. Otevřel jsme oči, a uviděl ty jho, pohlíželi si mě. Bylo to krásný vědět, že je to semnou a prohlíží si mne jako dřív, že včera tvrdil pravdu o tom, že mi odpustil..
"J hodně špatné zamilovat se do vlastního bratra, Sasuke?" Otázal se mne, když uviděl, že mám otevřené oči. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu odpověděl.

"Já to nevím Itachi." Usmál se na mne a pohladil mojí tvář. Zkoumal jsem ho, dokud někdo nezaklepal na dveře. Itachi se k nim podíval.
"Madaro, pojď dál..." Zvolala, a dveře pokoje se otevřeli, stál tam vážně Madara a v ruce držel tác se snídaní. Usmál se na mne a tác položil kousek ode mne. Koukl se na Itachiho a pak odešel. Itachi se usmál když viděl jak zírám na tu kopu jídla, mávl nad tím rukou, v gestu "No tak jez..." tak jsme se s chutí pustil do jídla.

"Bože, to byla bašta..." Oznámil jsem mu, a s plným pandírkem se převalil na záda. Usmál se na mne a políbil mne. Pak se zvedl a šel kousek dál, do nějaké přihrádky, vytáhl z ní, medvídka (mojeho medvídka.) a donesl mi ho.
"Už se mě prosím nepokoušej zabít..." poprosil mě a zase začal líbat, bylo mi v tu chvíli hrozně, ale i krásně... Je fajn ho mít u sebe. Líbal mne dokud se ve dveřích pokoje, nezjevil Deidara, a s Danzouem, mi Itachiho neodvedli. Ležel jsem v rohu pokoje, s katanou v břiše, a kde se vzal tu se vzal Méďa...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 inter-slawia inter-slawia | Web | 28. června 2011 v 11:51 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama